Jen pro ten dnešní den (Romské ghetto v Košicích)

Redaktorka českého mesačníka Reportér Adéla Dražanová a nositeľ viacerých prestížnych ocenení fotograf Jan Šibík strávili vo februári niekoľko dní na neslávne známom košickom sídlisku Luník IX. Novinársky tandem pripravil reportáž, ktorá vypovedá o živote obyvateľov jedného z najväčších rómskych get v Európskej únii.

“Je to sídlisko hrôzy. Vyzerá, akoby sa tadiaľ prehnala ničivá vojna. Bieda jeho obyvateľov ma doslova vykoľajila,” hovorí J. Šibík. Reportáž vyšla v marcovom vydaní prestížneho mesačníka na dvanástich stranách. Časť z nej vám ponúkame.

Je jako zranění. Hluboké, bolavé, krvácející. Zranění staré desítky let, přesto stále nezahojené. Luník IX, zbědované košické sídliště, největší romské ghetto ve střední Evropě. Místo, kde život začíná ráno a končí večer. Co bude zítra, bude zítra.

RODIČE JSOU SVATÍ

Nebo aspoň vždycky byli. Když táta zvýšil hlas anebo se třeba jen křivě podíval, rozjívení křiklouni kolem stolu okamžitě zmlkli. Máma zavelela a oni hned vodu nanosili, dříví přitáhli a nakoupit došli, když zrovna bylo za co. Celí umounění, za nehty špínu, kradli housky v sámošce, dopíjeli pivo z odhozených lahví a za barákem mučili štěňata, ale mámu s tátou ctili. Až do smrti.

Jolana je taky máma, ale nikdo ji nectí. Ve stářím pomačkaných lalůčcích má náušnice, cetky ze zašlého kovu a červených sklíček, ale sluší jí. Těžkopádně obchází stůl, musí se ho přidržovat, ručkovat. „To je tlak, vysoký tlak, zničil mi oči, skoro nevidím.“

Jolaně je osmašedesát a se Štefanem (umřel před pěti lety) vychovala tři dcery a dva syny. Odešli, všichni do jednoho. Vylétli z hnízda, z města, ze země, jsou někde v cizině, pánbůh ví kde, snad v Anglii. Domů nevolají ani nepíšou, máma jako by přestala existovat.

Monika, prostřední z dcer, odešla jako první: před patnácti lety. Mámě tu na památku nechala tehdy pětiletou Adrianu, dneska plachou dívku s tuhými, do všech stran trčícími vlasy a tenounkým hlasem. A taky Denisu a Denise, půlroční dvojčata, předčasně narozená a těžce postižená, tělesně i mentálně. „Vykašlala se na ně, utekla. Možná už ani neví, že její děti jsou nemocné, nezajímá ji to.“ Časy se mění. Rodiče už asi nejsou svatí.

CHLOUBA MĚSTA

Jolana Horváthová je obyvatelkou košického sídliště Luník IX, největšího romského ghetta ve střední Evropě. Místa, kde nechcete být. Místa, kde je smrad a špína, kde se v hromadách odpadků prohánějí potkani, kde řádí infekce a kde nikdy, nikdy není ticho. Křičí děti i dospělí, jeden přes druhého, přeřvávají dutý zvuk laciných přehrávačů, pokladu místních výrostků (jedna vřískající krabička, červená nebo modrá se zlatými čudlíky, k dostání za dvanáct eur padesát v nejbližším hypermarketu).

Před šestatřiceti lety, když Luník postavili, sem chtěla půlka Košic. Protože na „devítce“ byly obrovské byty, většinou čtyřpokojové, jen dva na patře, s krásným výhledem a šumícím lesem hned za zády.

Obyvatelé o něco staršího Luníku VIII, který leží naproti přes silnici, pár set metrů vzdušnou čarou, tak trochu záviděli. Ale devítka byla jen pro vyvolené: policisty a vojáky z povolání. Několik bytů tu tehdy dostali i Romové, šlo o svého druhu sociální experiment. Pokus, který snad chvíli fungoval, ale brzy přestal.

Když se zkraje osmdesátých let likvidoval nelegální romský tábor u zimního stadionu, jeho obyvatelům řekli: sbalte se, jdete bydlet na Luník. Oni nechápali. S pár kufry harampádí z chatrče přišli do bytu s teplou vodou, radiátory a elektřinou a město bylo pyšné, neb to přece musí pochopit úplně každý, že světlý byt v šestém patře s balkonem a splachovacím záchodem je lepší než špinavá pastouška z vlnitého plechu.

Jenže… nemusí. Kdo celý život strávil v osadě, najednou neví, co si počít. Co s těmi skříňkami v kuchyni? Vyrvat ze zdi, rozštípat, použít na otop. I to se stávalo. Dřevo vydrželo dva tři dny, víc ne, pak se muselo začít shánět jinde. S Romy nikdo nepracoval, nikdo jim neporadil a oni tápali.

Další vlna pak na Luník přišla po revoluci, kdy úřady začaly Romy vystěhovávat z bytů v centru města. Kvůli restitucím, rekonstrukcím nebo obojímu najednou. Gadžové naopak ze sídliště odcházeli, jeden po druhém, a z Luníku IX, kdysi chlouby Košic, se postupně stala bolavá rána, kterou tak nějak nikdo neumí (nebo nechce) léčit.

ZIMA

V podmínkách vpravdě otřesných tu dnes žijí tisíce Romů. Kolik přesně, vám neřekne nikdo, lidi z košického magistrátu mluví o „maximálně čtyřech tisících“, starosta (Luník IX je samostatná městská část) o šesti, šesti a půl. „V létě je jich tu víc než v zimě.“

Zima je zrovna teď. Těžko se snáší, paneláky, ze kterých leckdy zbyly už jen úplné kostry, jsou promrzlé. Topí se ve zrezivělých kamnech dovlečených odněkud ze skládky, roura jde zdí přímo ven, ale všechen čoud stejně neodvede – stěny jsou černé od sazí, stejně jako dětské obličeje.

„Jak dlouho jste se nemyli?“ Děcka se chechtají, ukazují zkažené zuby a žadoní o „cukrík“.

Vypadají jako z upoutávky na film o nejhorším místě na zeměkouli. Tahají za uši umouněného rezavého psa, Šaryk se prý jmenuje, je trpělivý, nechá sebou vláčet.

Jen pár centimetrů od neposedné dětské tlupy zeje výtahová šachta, která už dávno není výtahová. Hluboká propast, žádné dveře ani zábrany, prostě díra a na dně smradlavá hromada odpadků. Ještě krok a Šaryk sletí. Ještě krok a sletí jedno z děcek. Milan, Rebeka, Valéria, Rodrigo? Tak který? Dezider. Jedenáct let. Hrál s klukama na honěnou, šlápl vedle a už to bylo. Spadl ze čtvrtého patra, tou děsivou šachtou… Život mu zachránila ona hromada odpadků na dně, byly v ní i nějaké matrace s rozdrbané kabáty.

Dezider je celý polámaný, ale žije, píší v košických novinách.

Co takhle zábradlí?

Zmizelo by, okamžitě. Kovové ve sběrném dvoře, dřevěné v kamnech.

HOROROVÁ STAVBA

Jak se jmenujete, prosím? Gažík František. A kolik vám je, pane Gažíku? Padesát jedna. Pracujete? Ne, jsem v invalidním důchodu, už dvacet let, dělal jsem kopáče v plynárně a zůstal ochrnutý na jednu nohu.

František Gažík kulhá. Má prošedivělé vousy, pět dospělých dětí, příjem 202 eur měsíčně a dluh 1800 (za byt a služby). Splácí po padesátce, pomáhá mu dcera Zlatica, ale uplyne ještě hodně vody, než bude František „nulový“ (tedy bez dluhů, což je tady na Luníku opravdu málokdo).

Gažíkovi jsou jednou z posledních čtyř rodin, které ještě obývají kompletně zdevastovaný panelák číslo 18-20 na ulici Hrebendova. Kdo mohl, odešel, neb hororová, životu nebezpečná stavba se bude na jaře bourat (jako už v minulosti několik paneláků na Luníku IX).

František, hlava rodiny, vykládá, že v bytě o čtyřech pokojích teď bydlí osmadvacet lidí, z toho dvacet dětí. Voda neteče, to je taky normální, košickým vodárnám prý došla trpělivost zhruba v době, kdy celkový dluh na sídlišti dosáhl dvou milionů eur. Zavřely kohout a celý Luník jeden čas chodil k požárnímu hydrantu uprostřed sídliště.

Pravda, dneska už je situace lepší, ve většině bytů voda teče aspoň od sedmi do devíti ráno a od čtyř do šesti odpoledne.

Gažíkovi však musí ke kohoutku ve vedlejším paneláku. Když zamrzne (což se teď v zimě stává dost často), mají smůlu.

BÝT TAK NULOVÝ!

A někdo z vaší rodiny pracuje, pane Gažíku? Ne, nepracuje. A proč? To nevím. Má někdo z vás aspoň výuční list? Ne. Vlastně jo.

On má! „On“ je Mário Tomík, dvacetiletý partner jedné z Františkových dcer. Není zdejší, vyrostl v dětském domově a vyučil se zahradníkem. Na „devítce“ bydlí jeden rok, bez práce je dva. Ale prý se snaží, shání, posílá žádosti, třeba do podniku městské zeleně nebo do firmy, která v Košicích odváží odpad. „Vůbec nereagují, Romy z Luníku nechtějí. Přitom já chci dělat! Chtěl bych do Prahy, kamarád mi říkal, že tam dělá v továrně na jogurty, to bych i zvládl. Jenže nevím, jak se tam dostat.“

Mário měl loni v létě třídenní brigádu, dělal na stavbě a každý večer přinesl domů deset eur. Jinak je na podpoře. Šedesát jedna eur a šedesát centů na měsíc.

Na jaře, až dům číslo 18-20 na ulici Hrebendova zlikvidují buldozery, skončí Gažík František a jeho rodina buď v osadě Mašličkovo, která v posledních letech vyrostla hned vedle Luníku, anebo obsadí nějaký jiný byt v jiném paneláku. Obé je samozřejmě nelegální.

František by chtěl od města náhradní bydlení, ale nemá nárok, protože… není nulový.

Ještě mi řekněte, pane Gažíku, kdo za to může, že je tady na Luníku takový binec?

My. Naši lidi. Romové.

Foto: Jan Šibík